10 faktů o selektivním mutismu dětí

Nenáviděla jsem to! A už dopředu jsem věděla, že to přijde. Šly jsme s mamkou po ulici na nákup a měla jsem jí jen pro sebe. Povídaly jsme si, co uvaříme k obědu, co budeme dělat odpoledne, chvíli mi vyprávěla jaké to bylo, když byla malá… Pak se pár metrů před námi objevila nějaká paní a v tu chvíli jsem to věděla. S mamkou se na sebe tak zvláštně podívaly a mně bylo jasné, že naše společné kouzlo je pryč. Hned jsem jí začala nesnášet. Strašně jsem toužila po tom, aby jí mamka přehlídla, ale ta mi místo dala herdu do zad: „Tak pozdrav přeci.“

Radši jsem se za ní schovala. Uf, měla jsem štěstí. Mohla mě totiž navíc popostrčit dopředu přímo před tu paní, co ze sebe chrlí spoustu slov a je strašně blízko. Teď se budou bavit samy se sebou, povedou řeči, kterým nerozumím a na mě mamka zapomene. No jo, ale to se zase budu nudit. Já druhou paní nechci, ať jde pryč!!! Chci zase mít mamku pro sebe. „Naše Jitka je taková nemluva! Před cizíma se stydí promluvit!“, slyším ještě říkat mamku. Jakoby se omlouvala. Jsem špatná? Nedělám to přeci schválně.

Vzpomínka druhá          

O pár dnů později u nás někdo zvoní. Je to cizí pán, potřebuje s mamkou mluvit, ale nechce jít nahoru. Tak se trochu oblékneme a jdeme za ním před dům. Mrholí, je šedivo. A ten pán je taky šedivej. Má dlouhej kabát, klobouk a v ruce černou aktovku. Ze zvyku se schovávám za mamku, ta tentokrát zapomněla na obvyklou herdu do zad. K ničemu mě nenutí. Asi je to tím, jak na ní ten pán působí. Jakoby se zmenšila, má k němu takový respekt a možná se ho i trochu bojí. Pán se s ní zdraví a světe div se – zdraví i mě. A evidentně mu nevadí, že neodpovídám hlasitě. Jen tak se na sebe usmějeme a nechává mě být. S mamkou mluví jen krátce a když se s ní loučí, tak znovu říká ahoj i mně. Tohle bylo jednodušší než s tou protivnou paní. Mezi cizákama nejspíš budou rozdíly.

Vzpomínka třetí

V zimě jsem byla u zápisu do první třídy. Skoro o dva týdny později než ostatní děti, protože jsme se mezi tím stěhovali do jiného města. Bydlíme teď v Hradci Králové, táta je voják z povolání a do Hradce ho převeleli. Tak to říká. Ten den, kdy jme šly s mamkou k zápisu, mi  ráno při obouvání bot připomínala, že mám odpovídat hlasitě, až se mě na něco budou ptát. Říkala jsem si, že to zvládnu, když už jsem tak velká, že půjdu do školy. Nejdřív jsme musely dovést do nové třídy bráchu. Je už třeťák. Teprve potom jsme s mamkou šly do ředitelny. Škola tak zvláštně voněla, v ředitelně bylo přítmí a teplo. Měli tam jen rozsvícené malé lampičky na stolech. Pozdrav jsem ze sebe nějak vysoukala, ale moc nahlas to nebylo. Asi. Za mamku jsem se neschovávala. Nevypadalo to, že by ta paní – prý zástupkyně ředitele školy – po mně něco chtěla. Bavila se jen s mamkou. Tak jsem měla čas porozhlédnout se kolem. Uf, prošlo to hladce. Nakonec jsem dostala dárek. Byla to taková krásně barevná mistička z papíru. Prý je vyráběli čtvrťáci. Je taková pevná, to snad ani nemůže být papír. A budu to taky někdy umět?

Vzpomínka čtvrtá

          O prázdninách jsme u babičky v Kostomlatech. Tady je to jiné než ve městě. Všichni se zdraví. I ti, co se neznají. Ale já jich hodně znám, tak s nima si povídám v pohodě. No povídám. Spíš odpovídám, když se na něco ptají. Povídám si akorát s mámou, babičkou, bráchou, sestřenící, tetama a kamarádkama. S kamarádkama hodně. S ostatníma nevím co, tak jen odpovídám, když se na něco ptají. Problém je s těma, co neznám. Nedokážu je ani pozdravit. Prostě to nejde. Moje nejlepší kamarádka se na mě za to hodně zlobí. Prý se mnou přestane mluvit, když dalšího „cizince“ taky nepozdravím jako ona. Ach jo, jak to mám udělat, prostě mi to nahlas nejde, i když chci.

Tak to bylo několik postřehů o světě od malé holky,

která trpěla jedním z druhů obtíží v komunikaci

SELEKTIVNÍM MUTISMEM.

Co to je selektivní mutismus?

Selektivního mutismus je ztráta schopnosti mluvit jen v některých situacích nebo prostředí.

Dítě v určitých situacích, v určitém prostředí nebo s vybranými osobami hovořit nemůže, ale v situacích jiných je jeho mluvní projev naprosto normální a běžný.

Většinou děti nekomunikují v mateřské či základní škole nebo v nejrůznějších cizích či neznámých prostředích mimo domov. S blízkou rodinou jsou si pak ale schopny běžně povídat.

Obvykle jde o odezvou na silný negativní zážitek.

Selektivní mutismus v poradně

V poradně se s tímto problémem setkávám ve dvou případech

•  rodiče dítě přivádějí kvůli zcela jinému problému a shodou okolností dítě trpí více či méně selektivním mutismem. Prostě se mnou není schopno mluvit, protože situace je pro něj nová, neví, co má očekávat a v poradně je z rozhodnutí rodičů. Pak se musím spolehnout na informace od maminky, neverbální komunikaci a svalový test. Některé děti se rozmluví v okamžiku, kdy oznámím, že jsme u konce. Jiné slyším štěbetat až na schodech při odchodu.
• selektivní mutismus jako téma, se kterým rodiče děti přivádějí

      Je to obvykle tehdy, když  mutismus přetrvá do období školní docházky. Dětem pak velice stěžuje situaci ve škole. I pro učitele to je náročnější, vyžaduje to od nich velkou trpělivost, individuální přístup a využití neverbální komunikace.

Pojďme si shrnout základní fakta o mutismu

• nejčastěji vyskytuje v předškolním věku a je častější u dívek
• dítě je schopné mluvit, řeč i mluvidla jsou normálně vyvinutá
• dítě v některých situacích nemluví – není toho schopné. Nekomunikuje s určitými lidmi a v určitém prostředí
• situaci dítě nemůže ovlivnit vůlí, jednoduše není schopné s určitými lidmi nebo v určitém prostředí mluvit
• dítě nejčastěji komunikuje pouze s nejbližšími, ve vzácnějších případech nemluví s blízkými osobami, naopak s širším okruhem známých a cizími lidmi komunikuje
• velmi často jde o reakci silný negativní zážitek až trauma nebo extrémně zátěžovou stresovou situaci (z pohledu a zkušeností dítěte). Zdrojem může být ale i nevhodný, velmi autoritářský a „nárokový“ styl výchovy, kdy je dítě neadekvátním přetěžováním
• může se objevit náhle nebo se vyvíjet postupně
• častěji se vyskytuje u stydlivých, plachých a citlivých dětí.
• nemá žádnou souvislost s inteligencí

Co dál

Selektivní mutismus v mnoha případech vůbec není diagnostikován. Děti se ve školce se takzvaně stydí a první rok, dva třeba vůbec nemluví. Doma mluví normálně. Pokud nejsou kořeny této poruchy nijak zvlášť hluboké, problémy po nějaké době odezní samy, děti si na prostředí i lidi ve školce zvyknou a samy si uvědomí, že se nemusí mluvení bát.  Důležitý je trpělivý a klidný přístup.

Pomoc odborníka (psychologa, kineziologa, AFT nebo A4M terapeuta) je určitě dobré vyhledat, pokud porucha přetrvává i na základní škole.  Pro děti to není nic jednoduchého, protože se tak často vylučují z kolektivu a radikálně si ztěžují práci ve školce a ve škole – pokud se ovšem najde dostatečně trpělivý a ochotný pedagog, který by byl ochoten si je vzít do třídy. Je třeba mít na paměti, že dítě trpící selektivním mutismem není jen dítě, které se rozhodlo, že nebude mluvit s cizími. Je to dítě, které ani ve vypjatých situacích není schopné zavolat pomoc nebo vysvětlit lékaři, co je bolí – mentální blok jim brání promluvit.

Prognóza úpravy mutismu je velmi dobrá.