Jak to vidím já aneb Jaroslav Dušek v okurkové sezóně

Je léto roku 2023. To píšu pro ty, kteří se k tomuto článku dostanou někdy později. Předpokládám totiž, že „kauza Dušek“, která rozvířila červencové dění v naší společnosti, bude během několika týdnů zapomenuta, vytratí se kamsi do pryč.

V posledních dnech poklidné prázdninové vody v Česku silně rozbouřil rozhovor s Jaroslavem Duškem. Vlastně ne rozhovor, ale jeho jedna jediná věta, že rakovina je vůle lidí, kteří nechtějí žít. Uf, tak tohle je docela těžký kalibr. Mnoho lidí šokoval a rozhořčil, jeho slova byla označena za šílená nebo v lepším případě bezcitná. Já osobně je považuju za nešťastně formulovaná a chápu, že pro lidi, kteří se nezajímají o souvislost mezi psychikou a vznikem nemocí, jsou až pobuřující.

Souhlasím s tím, že vědomě člověk nemoc ani smrt obvykle nechce a že na vědomé úrovni nemocní chtějí žít. Na druhé straně ale někde hluboko to může být tendence naprosto opačná. A tam myslím mířil se svým výrokem i Jaroslav Dušek.

Tu možnou rozporuplnost vám zkusím vám to ukázat na své osobní zkušenosti, i když se to týká něčeho jiného. Nejdřív vám položím důležitou otázku.

Věříte, že psychicky i fyzicky zdravý člověk si přeje být obětí násilí nebo dokonce znásilnění?

Asi ne, zdá se to stejně bizardní jak věta páně Duška. Pochopitelně ani já jsem nikdy netoužila po tom, abych zažila hrubost a násilí od mužů ani od nikoho jiného. Ale opravdu to tak bylo na 100%?

Nicméně pak jsem na vlastní kůži zažila zvláštní situaci. Bylo to v době, kdy se intenzivně věnovala systematickým konstelacím. Jezdila jsem na kurzy Dr.Martina Daniela. Absolvovala jsem u něj hned několik rozsáhlejších. Prolínalo se jimi jedno velké téma: partnerské vztahy, vztah k mužské a k ženské energii. Kurzy byly vždy dvoudenní. Tehdy se chýlil ke konci první den. Někteří účastníci dokonce už odešli a my, co jsme zbyli, jsme ještě seděli v kruhu a povídali si. Den byl sice náročný, ale byla jsem v pohodě. Najednou se odkudsi vynořil pocit – silná potřeba a touhaa potkat se s hrubou a násilnickou mužskou silou. Hlavou mi jen běželo, že toto je vyloženě objednávka přepadení nebo znásilnění, že říkám o opravdu nepěknou situaci. Nevím odkud se to vynořilo, kde a jak to bylo uschováno, ale bylo to hodně překvapivé těžko pochopitelné. Nikdy před tím bych si nepřipustila, že něco takového se v mém mozku může ukrývat. Ale super, že to vylezlo napovrch právě na kurzu, kde bylo možné to zpracovat, uzdravit v bezpečném prostředí.

Takže ještě jednou zopakuju: vědomě jsem po násilí netoužila, ale někde uvnitř bylo ještě něco jiného, zcela opačného. A zrovna tak vnímám výrok Jardy Duška. Je možné vědomě chtít žít, ale uvnitř může být touha ze života utéct.

Abych to trochu odlehčila, připomenu jeden poučný vtípek, který koluje po internetu:

Klep, klep. Kdo tam? Tvoje smrt. Jdi do pr.ele! Dobře, píšu si, jedna rakovina konečníku!

Kromě toho, že touha vzdát život může být hodně skrytá, tak dál může mít velmi nenápadnou a na první pohled zcela jinou podobu. Je třeba zbystřit pozornost, když někdo přemýšlí nebo se dokonce opakovaně vyjadřuje ve smyslu např. Že by už chtěl absolutní klid. Víte, kdy přichází? Ano, je to v okamžiku smrti. Docela často klienti přiznávají, že v situacích, kdy jim život dlouhodobě nakládá, myslí na sebevraždu. A nejsem si jistá, jestli to, že se o ni nepokusí, není přání žít, ale strach ze smrti. Kdo ví…

Tady moje úvaha končí. Vlastně jsem jen chtěla napsat, že ještě dřív, než něco odsoudím, je třeba být ochotný podívat se hlouběji pod povrch. Ne vždy je všechno tak, jak se zdá.

Přeju všem hodně optimismu, ochotu a odvahu měnit své životy k lepšímu!!!