Když se „hodná holka“ bojí rozmazat flek – jak nás vnitřní pravidla drží v šachu

Možná to znáš taky: ocitneš se v situaci, kdy se chceš zachovat čistě impulzivně. Jenže místo toho zapneš sebekontrolu. A tak tam, kde bys nejraději radostně a nahlas zajásala, že se ti něco povedlo, jen polohlasem hlesneš: „Super.“ Protože… no, co by tomu řekli ostatní? Přece se nemůžu chovat jako malé dítě!

Nebo v práci neodmítneš šéfovi přesčas, protože podle něj nikdo jiný práci za nemocnou kolegyni nedokončí. Uvnitř se v tobě sice všechno bouří, ale navenek neodporuješ a jen poslušně přikývneš. Pomáhat je přece správné, a navíc – on je tady ta autorita. Něco jako táta nebo paní učitelka. A ty jsi ta poslušná holka, která se drží zajetých pravidel.

Když mi před mnoha lety můj učitel reiki Mirek Čapek zpracoval numerologický rozbor mé osobnosti včetně náhledu do minulých životů, tak jsem tam nevěřícně četla, že jsem v minulosti velmi často bývala velmi svobodomyslnou a nezávislou ženou. Já? Ta, která celý život bojuje s rolí „hodné holky“, co ctí všechna psaná i nepsaná pravidla? Dnes se s odstupem času musím usmívat nad tím, jaká jsem tehdy byla sešněrovaná. Studium kineziologie a hlavně AFT terapie mi postupně pomohlo objevit mou svobodnější a spontánnější verzi.

Ale i tak se stává, že narazím na nějakou zeď, kterou si sama vytvářím. Je to zkrátka připomínka, že proces stále trvá a že se někde nacházejí zbytky původních reakcí, které čekají na objevení a přeměnu v chytřejší verzi. S jednou takovou drobnou a vlastně úsměvnou situací jsem se setkala nedávno, když po několikatýdenní přestávce začalo pokračování výtvarného kurzu.

A rozběhlo se velice příjemně. Tématem prvního jarního setkání byly rostliny. Chvíli jsem pokukovala po několika možnostech, ale nakonec jsem si za „model“ vybrala loňský suchý list. Trochu scvrklý, pokroucený, s celou škálou odstínů zelené, hnědé a okru. Brala jsem to jako výzvu ztvárnit ho a přitom nepoužít tužku ani pastelky – tedy kreslicí média, se kterými mám dost zkušeností a cítím se docela jistá. Sáhla jsem po suchém pastelu. Mám ho moc ráda, i když mi vzdoruje. Jsem přesvědčena, že se s ním drobné detaily prostě nedají zachytit. Jenže když tolik lidí to dokáže, nutně to musí být jen otázka techniky a cviku.

Tož hurá do toho!

V první chvíli se objevilo nutkání požádat o radu, jak vlastně začít a co dál. Prostě potřeba návodu. Rychle jsem ho ale zavrhla, protože od lektora by nejspíš zaznělo, že nás nechce příliš omezovat. Ostatně třeba návody k novým elektrospotřebičům taky nečtu. Volím metodu pokus omyl. Tak proč ne i teď? Však lidská odborná pomoc je stále nablízku. Po dvaceti minutách marného zápolení s pastelem, kdy už se zažívala nespokojenost a přemýšlela, zda nezačít úplně znovu, přišla podpora od pana učitele: „Já bych to nevzdával, dej tomu ještě šanci!“. Přidal k tomu ještě pár postřehů a rad.

Dobrá, přijímám, že trénovat je potřeba nejen kresbu, ale i trpělivost. Tak jsem pokračovala v započatém. Ale to vnitřní nespokojené pobublávání nevymizelo. Různě ustupovalo, vracelo se, vzdouvalo se a propadalo, zahrávalo si se mnou. Pak to najednou vybublalo definitivně a já vyhrkla, že bych tu kresbu nejraději rozmazala do jednoho velkého fleku.

A to je přesně ten moment, ke kterému svým povídáním směřuji. Jako odpověď totiž zaznělo klidné:

„Tak to udělej!“

Jenže můj mozek přepnul na autopilota. Místo povzbuzení ke spontánní reakci, jsem zacítila možnou ironii a můj mozek ta slova okamžitě přetvořil na: „Zklidni se, nevyšiluj! Tak se přece nemůžeš chovat, nejsi doma!“. Dobrovolně jsem se tak vzdala možnosti uvolnit nahromaděné pocity v bezpečném podporujícím prostředí a znovu se poslušně vtěsnala do původně maminčiných pravidel, která jsem kdysi dávno jako malá holčička přijala za vlastní.

Zůstal ve mně podivný pocit, že jsem zase jednou šla proti sobě samé. A už se nikdy nedozvím, jak by kresba dopadla, kdybych svůj popud poslechla a celou ji rozmazala. Je totiž dost možné, že to byla ta správná cesta, která by vedla ke vzniku zajímavé podmalby pro finální dílo. Kdo ví…

Možná ve svém životě také narážíš na podobné neviditelné zdi nebo vnitřní hlasy, které tě nutí hrát roli ‚hodné holky‘ nebo ‚poslušného chlapce‘, i když uvnitř cítíš úplný opak. Pokud máš pocit, že tvá spontánnost zůstává v zajetí starých pravidel a ty kvůli tomu jdeš často proti sobě, ráda ti pomůžu najít cestu k tvé vlastní svobodě. Skrze kineziologii a AFT terapii můžeme společně tyhle vnitřní bariéry jemně rozpustit a dát prostor tvému skutečnému já – tomu, které se nebojí ‚rozmazat flek‘ a začít tvořit život podle svých vlastních představ. Ozvi se mi a pojďme spolu objevit, co všechno se ve tobě skrývá, když zmizí strach z očekávání druhých.