„Můj táta je borec!!!“ Uznejte, že takový výrok od třináctiletého kluka je pocta.
Na úplném začátku bylo setkání s jeho babičkou. Pomocí AFT terapie jsem jí pomáhala zvládnout úzkostné stavy. Jejich hlavní příčinou byl strach o dospělého syna a jeho rodinu. Syn se po několika měsících rozhodování a různých záchranných akcí rozhodl zlikvidovat firmu. Roky úspěšně fungovala, pak se stala nějaká chyba a firma spěla ke krachu. Současně rozjížděl další podnikání, aby zajistil svou rodinu. Bylo to pro něj velmi vyčerpávající a náročné, byl unavený, nervózní a častěji sahal po skleničce.
Maminčiny úzkostné stavy se podařilo podstatně zmírnit. Syn celý proces zakončení jedné firmy a rozjezdu druhé s různými výkyvy ukočítroval. Potřeba energetické dotace v podobě alkoholu mu taky vymizela.
Někdy po roce jsem měla možnost setkat se s vnukem této ženy, tak jsem se trochu vyptávala, jak to období lividace jedné firmy a rozjezd jiného podnikání prožíval on.
„Můj táta je borec! Zvládnul to. Akorát teda bylo blbý, že jsme loni moc nejezdili na hory. Ale to nevadí. Horší by bylo, kdyby byl na pracáku. To bych se za něj styděl.“, prohlásil věcně třináctiletý (a tudíž vůči rodičům a autoritám kritický) puberťák.
Wow, tak to je uznání. A taky skvělá životní lekce, kterou ve školních lavicích zažít nemohl!
Co myslíte, jak se asi Lojzík zachová v náročné situaci třeba při studiu, ve vztazích, v práci? Vzdá to nebo bude hledat cesty, jak ji vyřešit?