Jak jsem byla na dně

Je to už pár let, vlastně to už to je dost dlouho. Tenkrát se na mě život otáčel zadelí už pěkných pár měsíců a servíroval mi jeden průser za druhým. Sotva jsem se z něčeho vyhrabala, tak se objevilo něco ještě náročnějšího, horšího. Moje přesvědčení, že tohle futajbl období přeci musí skončit, že to zvládnu, že zase bude dobře, se pomalu vytrácelo. Prostě jsem se cítila úplně na dně. Unavená a vyčerpaná a bez perspektivy jsem přežívala den za dnem.

Být na dně většinou znamená topit se v sebelítosti.

To je stav, kdy člověk nemá moc sil. A tu trochu spotřebuje na sebelitování…

Taky se stává vyžadujícím, čeká pomoc druhých, ale sám se vzdává aktivity.

Bylo mi mizerně a jen zbytek rozumu mi našeptával, že takhle nemůžu zůstat. Ale jak z toho ven?

Pak mě to napadlo:

„Živote, když mě tlačíš na dno, když mě tam chceš mít, tak já proti tobě přestanu bojovat a podvolím se tomu. Dobrovolně pobudu na dně, protože asi chceš, abych si to vyzkoušela. Tak jo, přijímám výzvu a jdu do toho, i když se toho bojím.“

Vzala jsem si deku, abych měla čím vymezit prostor představující dno, zastavila jsem se, prodýchala a vnímala, která část místnosti to dno představuje. Tam jsem rozprostřela deku a položila jsem se na ní.

Byla jsem tedy na svém dně a čekala, co se objeví. Myslela jsem si, že to bude ještě větší depka, pocit beznaděje, ale současně s tím, že dostanu nějaké povolení chvíli se zastavit, odpočinout si, nic nedělat, počkat, až se všechno přežene. A že třeba dostanu nápad, jak se ze svých břeček rychle dostat.

Hezké představa to byla. Ve skutečnosti mě první napadlo, že to dno je příliš tvrdé. Sáhla jsem pro polštář, abych si ho ulehčila. Pak se mi chtělo čůrat, tak jsem odběhla na toaletu. Při dalším spočinutí na dně už vyvenčená a s polštářkem pod hlavou mi stejně bylo nějak nepohodlně. Vrtěla jsem se, hledala vhodnou polohu. Po několika minutách mě donutila zvednout se žízeň. Šla jsem si pro pití. Nebudu to prodlužovat: následně se podobný scénář zopakoval ještě několikrát. Prostě na dně nešlo v klidu pobývat, dno mě nutilo k aktivitě. Nakonec mě přestalo bavit vracet se na dno a věnovala jsem se normálním denním činnostem.

A co jsem si z toho odnesla?

– že vlastně dno není, že je jen místo, kde se mi sami rozhodneme odrazit a vrátit se nahoru na světlo a do života

– že i v náročných obdobích je důležité se nezastavovat, ale pokračovat v činnosti, i kdyby to byly ty nejvšednější a rutinní záležitosti. (Pochopitelně je třeba dbát na správný odpočinek.)

– že to není o boji, ale o přijetí, že zvlášť v průserových časech je třeba si připravit pár nejbližších kroků a ty postupně řešit jeden za druhým. Neutápět se v katastrofických scénářích ve smyslu, co se stane, když… a důvěřovat Vesmíru, že vás povede.

Tolik moje poselství ze dna!