Hyperaktivní dítě – postrach okolí???

     Pojem hyperaktivní dítě se mezi maminkami skloňuje dost často. Snad každá druhá maminka má pocit, že právě ta její ratolest musí být hyperaktivní. Alespoň občas.

     Mnohdy tomu tak není. Každé dítě trochu zlobí a přitom se skutečnou hyperaktivitou to nemusí mít nic společného. Pojem hyperaktivní děti není označením pro děti, které zlobí, jsou neposedné anebo sem tam udělají nějakou tu dětinskou hloupost, která vás dožene k slzám nebo smíchu.

Hyperaktivita dětí je porucha, kterou je třeba léčit a konzultovat s odborníkem. Takové dítě vyžaduje větší pozornost, prakticky se neunaví jeho tělo a ani mysl, často mívají až nebezpečně velkou vynalézavost. Svými nápady mohou i riskovat zdraví nebo dokonce život.

„Hyperaktivita dětí je psychická porucha. Rodiče tak musí věnovat mnohem větší úsilí, aby dítě uhlídali. Ideální je důslednost a neustálé vyžadování toho stejného znovu a znovu. Z výchovných metod nesmíte nikdy polevit. Největší chybou je, když dítě vedete k tomu, aby se chovalo určitým způsobem v dané situaci, přičemž za porušení pravidel přijde trest. A chybou je, když trest jednou vynecháte anebo zmírníte. U hyperaktivních dětí je třeba dbát opravdu velké míry důslednosti,“

(Marika Janešová, dětská psycholožka, soecialista na výchovu hyperaktivních dětí).

Děti hyperaktivní i „hyperaktivní“ –  zkušenosti z poradny

1. Kolo – maminka

Začnu „od lesa“, tj. od maminek. Maminky hyperaktivních i „hyperaktivních“ dětí mají obrovskou výdrž, bývají unavené a velmi často se vyznačují neustálým pokusy na usměrnění a zklidnění svých dětí, aby dodrželo předpokládaná pravidla chování na veřejnosti. Bývá to doprovázeno nadměrným napomínáním svých ratolestí.

• „Seď chvíli.“
• „Dávej pozor!“
• „Poslouchej, co ti říká paní Studénková!“
• „Paní Studénková se bude zlobit!
• „To nesmíš, to se nedělá!“
• „Vydrž chvíli!“

Jak by bylo vám, kdybyste toto slýchali hodinu za hodinou, den za dnem? Vžijte se teď do pocitů malého dítěte. Pravděpodobně se obrníte, přestanete slyšet a zbyde vám jen pocit, že jste pro maminku špatní, že vás nemůže mít ráda,…

Asi tušíte, kam mířím.  Prvním krokem při práci s hyperaktivním dítětem, je pomoci jeho mamince. Nejčastěji se setkávám s naladěním na hladinu vědomí viny. Odtud pramení emocionální únava, pocit zodpovědnosti za dítě, stěžování si na chování dítěte, pocit viny za nezvládání situace. Nabaleny mohou být pocity bezmoci, strach z budoucnosti, z hodnocení okolí,… Děti toto vycítí a velmi citlivě reagují.

Před několika lety se na mě uprostřed léta obrátila o pomoc maminka hyperaktivního devítiletého chlapce. Do poradny jsem je pozvala hned napoprvé oba společně. Na dotaz, proč přicházejí, maminka spustila lavinu stěžování si na syna. Nedalo se to zastavit. Trvalo to asi 45 minut. Synek se zatím bavil tím, že mi přerovnal celou poradnu – kamínky, mandaly, přáníčka, obrázky,… A maminka si stěžovala a stěžovala. Ani já jsem se v situaci necítila dobře.  Mladému klientovi jsem tehdy mnoho nepomohla, jen jsem byla nespokojená s tím, co musel vyslechnot. Maminka nepochopila, že nejdřív musí být v pohodě ona, že musíme pracovat spolu my dvě, abychom odstranily nežádoucí programy, které ovlivňují její vztah k synovi, že svoji nervozitu přenáší na děti. A synek? Ten byl po 45 minutách tak znechucený a unuděný, že s ním ani pracovat nešlo.

O pár měsíců později jsme se náhodou sešli na adventním koncertu v kostele. Malého kluka vlastní koncert až tak moc nebavil, ale zajímal ho prostor kostela, nástroje muzikantů, varhany. Vstával, přecházel, snažil se vyptávat maminky. Prostě byl normálně zvědavý a kašlal na to, že by na koncertě měl sedět a poslouchat jako desítky lidí kolem.  A maminka napomínala a napomínala (seď, mlč, tady nesmíš mluvit, poslouchej, dívej se, mlč už konečně, já chci poslouchat a kvůli tobě z toho nic nemám,…). Ve skutečnosti toto její napomínání rušil daleko víc než aktivní syn.

Pokud maminka přichází do poradny nejdřív sama a jeji uvolnění maminky od negativních programů děje dle plánu, pak někdy nastává situace, že s dítětem se ani nesetkám, že jeho hyperaktivita klesne na úroveň, které označujeme jako normální zlobení.

2. Kolo – dítě

Ne vždy je situace tak ideální a je potřeba dál pracovat s dítětem. Jak už jsem se zmínila, když je dítě často napomínáno, snadno se vyvine pocit, že je špatné nebo odmítané. Jsou to velmi nepříjemné pocity. Jejich signály můžete je odpozorovat i z řeči. Dítě třeba používá výroky typu:

• „Jsem špatnej (hloupej, blbej).“
• „To se mi nepovede, stejně to nedokážu,…“
• „Nemám vás rád.“

Doprovází je strach nebo vztek. Ten má obvykle podobu pasivního odmítnutí, vzdoru. Navenek se projeví třeba jako nespolupráce, automatické odmítání, nedodržování pravidel, neslyšení a neuposlechnutí nebo dokonce ubližování druhému. Cíle je obrana, cílem je nevnímat vinu a odmítání skutečné i domnělé.

Kromě toho se u dětí hodně aktivních setkávám s poruchami učení. Často ani nejsou diagnostikované, jen během odblokování vytestuji postupy, které se u poruch učení používají. Vypadá to, že takové dítě spotřebovává hodně energie na to, aby se naučilo potřebné, že už mu potom nezbývá na udržení pozornosti a korigování svého chování. Nedostatek energie se pak paradoxně projeví velkou potřebou aktivity a pohybu.

JAKÉ TRIKY MÁTE NA SVÉ AKTIVNÍ DĚTI?

PODĚLTE SE V KOMENTÁŘÍCH O ZKUŠENOSTI, JSTE-LI RODIČE ČI PEDAGOGOVÉ!

JSOU PODLE VÁS HYPERAKTIVNÍ DĚTI POSTRACHEM OKOLÍ NEBO TO JE OTÁZKA TOLERANCE A RODIČOVSKÉHO/PEDAGOGICKÉHO UMU?