Můžeš se bát

Péťu přivedla maminka a vyprávěla o něm, že ze školy nosí samé jedničky, je sportovně nadaný, normálně poslušný ale bojí se snad všeho, čeho se osmiletý kluk bát může a ještě kousek navíc. Zatímco maminka povídala, tak i Péťa svým chováním potvrzoval její slova. Nemluvil, byl celý ztuhlý, nastražený. Zkusila jsem ho nejdříve uvolnit, abychom spolu vůbec mohli pracovat, ale moc se mi to nepodařilo. Napadlo mě použít jednu kouzelnou větu, kterou znám ze systemických konstelcí.

Požádala jsem maminku, aby se mu podívala do očí a přitom mu řekla onu kouzelnou větičku:

„Můžeš se bát.“

Uf! Vyšlo to!  „Opravdu???“, vyhrkl a stulil se k mámě do náruče. Poplakali si oba. Odblokování už pak pokračovalo hladce obvyklým postupem.

Nejprve se stane, že máme z něčeho strach. Pravděpodobně zcela přirozený, pochopitelný, ale nepříjemný.
Napodruhé se k tomu může přidat strach z toho, že budeme mít strach. A je nám zase o kousek hůř.

Tátové a mámy, babičky a dědečkové, učitelé a trenéři nám říkají: „Neboj se!“ Ale my máme strach a pak ještě strach ze strachu a nemůžeme to přiznat, protože oni říkají, abychom se nebáli. A kdybychom svoje strachy přiznali, vystavíme se nebezpečí, že nás za to nebudou mít rádi, vysmějí se nám, odstrčí nás, odmítnou nás,…

…máme strach
…máme strach ze strachu
…cítíme se za to odmítaní/odmítnutelní či jinak špatní…A je nám zase o kousek hůř.

Pojďme to změnit. Pojd´me si/svým dětem/svým blízkým říkat: „Nemusíš se bát.“ nebo přímo „Můžeš se bát.“

Protože není odvážný ten, kdo nemá strach, ale ten, kdo navzdory strachu dokáže udělat další krok.