Já nejsem líná, já prokrastinuju

„Chci psát článek!  Musím napsat článek! Chytří mentoři říkají, že je dobré napsat alespoň jeden článek týdně! Musím být schopna napsat článek, protože důležitá je pravidelnost – třeba napsat ten jeden p… článek týdně.

Kde vzít téma? Pomóóóct, jak je možné, že všechny ty příběhy, které žiju sama se sebou, i ty, které získávám prostřednictvím  svých klientů, přátel a známých, se z mého mozku naprosto vypařily?“

Můj zoufalý vnitřní monolog pokračuje:

„Jak to, že jsem schopna napsat půlstránkový komentář ke článku kolegy a to ještě jeho délka projde autocenzurou?  Pochopte, když si kolegy vážím, tak mi připadá docela blbý, abych ze sebe vyplivla komentář delší než původní článek. Uf!“

Sedím dál a zírám do prázdného dokumentu.

„Pomóóóct, přeci  mám tolik zkušeností!!! Pomóoct, kde je ten spásný bod zlomu, od kterého se rozjede?“ křičím od monitoru počítače.

Moudří radí, že je super se v takové chvíli odreagovat něčím jiným.  Tak jsem už  byla nakoupit, vypila konvici skvělého čaje a vycídila koupelnu. „Jo a ještě si uvařím kafe a pak se do toho dám. Fakt už jo!“

Hlava má stále vymeteno.

Svému vnitřnímu dítěti jsem slíbila, že až to dopíšu, tak spolu budeme kreslit. Máme v plánu udělat dalšího andílka do kolekce obrázků pro děti. „Juj, to bude žůžo.“ Už za chvíli. „Ještě si dám malou svačinku než se pustím do toho psaní.“, ujišťuju sama sebe.

Káva voní a já přemýšlím o tom, že naštěstí nemám klasický budík, to by tady ještě ke všemu tikal a dával mi  najevo, jak jsem nemožná a neschopná a bůhvícoještě,  že nejsem schopna napsat jeden jediný článeček.

Mám to!  Asi budu ten prokrastinátor. Nějaký zvláštní typ prokrastinátora. Ten klasický by psaní totiž odložil. Už to mám: jsem zvláštní typ prokrastinátora, heč! Moje prokrastinace se vyznačuje tím, že neodkládám, ale snažím se.

SNAŽÍM se dělat to, co mi mentoři poradili, co se jim osvědčilo.  Sice mě to nejde…neva, hlavně když se SNAŽÍM. I za snahu se přeci můžu ocenit.

„Copak to nevidíte?“ halekám docela nahlas. „To fakt nevidíte, jak se snažím?“ Jenže „ONO“ to nejde. Já jsem v tom nevinně. To „NĚCO“ prostě nejde.  Snažím se.

Dost, konec, doufám, že jste mi neskočili na špek.

Je to jen ukázka vnitřního monologu, který mohl ale taky nemusel proběhnout. Jeho podstatu asi zažil každý z nás. Ti „vyvolení“ jen občas, ti ostatní se s podobným stavem setkávají s větší frekvencí. Pokud jste rodiče dítek školou povinných od prvňáčků po vysokoškoláky, tak obdobnou situaci pravděpodobně znáte takříkajíc „z druhé ruky“. Čím menší dítě, tím méně z druhé ruky to je protože o to více se snažíme svou ratolest přimět ke splnění školních povinností s co nejmenším odkládáním. Zkrátka o to více cítíme zodpovědnost.

V které místě textu jste si poprvé položili otázku, zda jde opravdu o tvůrčí krizi nebo ne?

Určitě to mohlo být kdekoliv, ale jasný nepřehlédnutelný signál je prakticky na konci. Je to ono omluvovýmluvné „Snažím se!“.

Pojďme si chvíli hrát:

Nejdřív se posaďte, zavřete si oči a pak se před sebou  představte dveře. Je naprosto jedno jak vypadají. Mohou to být dveře panelákového bytu či zámecká brána, ale společné mají to, že jsou zavřené.

• Sami pro sebe si teď řekněte:  snažim se otevřít dveře (bránu) a sledujte jaký obraz se vám vynořil a jaké přitom máte pocity

Podařilo se vám dveře otevřít? Šlo to snadno nebo ztuha? Museli jste několikrát zkoušet nebo dokonce dveře zůstali zavřené? Nebo stále setrváváte u snažení se?

• A zkusme to znovu. Tentokrát si řekněte: otevírám dveře. Jak se změnil obraz? Zůstal stejný nebo ne? Jaký byl průběh, jaký je výsledek?

Kdykoliv uslyšíte své dítě, partnera či spolupracovníka říkat, že se snaží, zpozorněte!

A zpozorněte o to víc, pokud  to častěji opakuje. Někde je problém. V lepším případě jede jen na půlku plynu. V horším se zastavil a nevěří, že se může rozjet. Příčinou často bývá prerfekcionalismus, pasivní vzdor, obava z hodnocení druhými a podobně – navíc  pěkně v jednom balíčku all incluzive. 

Skvělá informace na závěr:

Od těchto energií se lze nadobro odpojit!

Ráda vás touto proměnou provedu.

Teď hned uděljete první krok: změňte slovník!  Porovnejte si sami, jak zní:

„Snažím se o sex!     x     „Prožívám sex!“  nebo  „Užívám si sex!“