Bezmocný vztek

Dnešní příběh bude o dospělém muži, který se potýkal s problémy školáka. Setkala jsem se s ním před několika lety. Jemu bylo asi 35 let a byl hrdým otcem čtyřleté holčičky. O ní a její maminku se chtěl řádně postarat, jak to náleží pravému muži. Podařilo se mu získat dobře ohodnocenou práci. Podmínkou byla maturita.

A i tady měl štěstí, protože zaměstnavateli stačilo to, že začal studovat, aby si potřebné vzdělání doplnil. Začal s nadšením. Což o to, motivaci měl velkou. Brzy se ukázalo, že mozek stávkuje a odmítá přijímat informace. Ze začátku to mnoho neřešil a pokládal to za rozjezdové potíže. Od učňovských zkoušek uplynula už dost dlouhá doba. Teprve po čase se obrátil  na mě.

Když jsme se bavili o školních létech, vztahu ke škole a učitelům,  o jeho úspěšnosti na základní škole a později na učilišti, tak se jen tak mimochodem zmínil, že do poloviny čtvrté třídy měl maximálně dvojky. Zajímavé bylo to, že ke zhoršení prospěchu na čtyřky došlo během několika málo měsíců.

Příběh, který se za tím objevil, je velmi zajímavý:

S tátou, mámou a třemi bratry žili v třípokojovém bytě u dědy a babičky. Dovedete si to představit – 4 dospěláci a 4 kluci v jednom bytě. Ale mělo to skončit, podařilo se jim získat  příjemný byt na druhém konci stejného městečka. Super! Osm lídí v třípokojáku je docela dost. Ale nové bydlení pro něj to mělo jednu podstatnou vadu – odstěhovali se od dědy a babičky a to nechtěl. Sice se i nadále vídali prakticky každý den, ale bylo to jiné než společné bydlení. Stýskalo se mu, chtěl se k nim vrátit. To mu nedovolili. Děti mají na nás dospělé velice mocnou zbraň – opozici a vzdor. Použil jí a začal stávkovat: nejprve úplně odmítl jít do školy. Odvezli ho tam autem. Utekl ze šatny a šel za školu. Když se na to přišlo, tak ho do školy zase odvedli a dohlédli na to, aby došel až do třídy. Bránil se, vztekal se a stejně mu to nebylo nic platné. Když trochu vyměkl, tak ho na starost dostali bráchové. Z počátku ho vodili až do třídy, později jen ke škole. Navenek to vypadalo, že se vše vrací do normálu. V chování. Ve skutečnosti se aktivní odpor a vztek se měnili v pasivní a došlo k nasměrování vůči učení. Až do lavice ho dostrkat mohli, ale už nikdo ho nemohl donutit, aby se učil. V žákovské knížce se začaly objevovat trojky, čtyřky, pětky. A tak to zůstalo po celou dobu základní školy i učiliště. A nejen to. Po mnoha letech jeho starý vzdor sabotoval jeho snahy při večerním studiu  na střední škole.

Nejdříve jsme našli okamžik, kdy se napojil na energii opozici a vzdoru, použili akutóny  na uvolnění. Následně jsme ještě museli zpracovat řadu přesvědčení, která si díky školním neúspěchům o sobě vytvořil – jsem hloupej, nikdy nic nedokážu, budou se mi vysmívat a podobně.

Osobně jsem se s ním už nikdy neviděla. Zhruba po měsíci jsem potkala jeho maminku. Už z dálky na mě volala: „Tys mně vyměnila syna.“ A šťastně se smála.

Je to už pár let, nedávno jsem s ní byla na kávě. A víte co? Na svého syna je pyšná! Je to totiž úspěšnej správnej chlap!